Rádce na finance

Rodinu obývající od roku 2008 dům v obci Borek, čtyři kilometry severně od Brandýsa nad Labem-Stará Boleslav, tvoří manželé Vytlačilovi, dcera Lenka studující na Provozně ekonomické fakultě ČZU v Praze a syn Jiří, který navštěvuje Střední školu zemědělskou. Právoplatným členem je také fenka křížence labradora Cherry.

Jak jste dospěli k rozhodnutí postavit si vlastní dům?

JV: Oba s manželkou pocházíme z domu, moje žena je z Dřevčic, já z Brandýsa nad Labem. Nejprve jsme spolu bydleli v domě manželčiných rodičů, pak jsme se přesunuli do Brandýsa, k mým rodičům, kde jsme si zrekonstruovali podkroví. Dokud byly děti malé, šlo to, ale když povyrostly, začaly se projevovat mezigenerační rozdíly.

MV: Děti tam měly velmi omezené prostory přebudované z mansardy, syn například bydlel v obývacím pokoji. Když tam dnes jedeme na návštěvu, divíme se, jak jsme se tam vůbec mohli vejít. Také nám vadilo, že nemáme nic svého. Oba domy rodičů, ve kterých jsme žili, jsme přebudovali, ale nepatřilo nám nic víc než hrnec a vařečka. Potřebovali jsme se postavit na vlastní nohy. Ale hlavně se manžel zpočátku bál, zda dům finančně zvládneme.

Jak padlo prvotní rozhodnutí?

JV: Byl jsem opravdu zpočátku dost nedůvěřivý. Nedokázal jsem si představit, kolik to bude stát, ani jak dlouho bude stavba trvat. Měl jsem pocit, že takovou věc si normální pracující člověk prostě nemůže dovolit. Navíc jsme velkou část prostředků investovali do rekonstrukce domů rodičů. Impulzem byl nakonec Stanislav Petříček, který v té době dostavoval svůj vlastní dům. Byli jsme u něj na návštěvě a já si pak řekl, že když to dokázal on, proč bych to neměl zvládnout i já. (směje se)

MV: Já jsem si kreslila vlastní dům už ve školce. Budete se možná smát, ale byl to přesně ten, který teď máme. Žlutý s červenou střechou. Dneska už se můžu přiznat, že jsme se Stanislavem Petříčkem na manžela tak trochu ušili boudu. Zorganizovali jsme „náhodnou“ návštěvu u něj v novém domě, která manžela definitivně přesvědčila.

JV: Právě S. Petříčkovi patří velké poděkování, že nám pomohl vše zrealizovat. Jsem rád, že nás v minulosti sám kontaktoval a nečekal, až za ním přijdeme sami. Nadále i dnes řešíme veškeré problémy týkající se financí přes něj. Vždycky se zastaví a poradí nám. Jednou dokonce přijel i z výletu na kole!

Naplnily se nakonec vaše negativní vize ohledně stavby domu?

JV: Vůbec ne. Pozemek jsme koupili od obce v roce 2005, o rok později se začalo stavět a kolaudovali jsme v roce 2008. Stanislav Petříček nám díky svým čerstvým zkušenostem radil i ohledně výběru projektanta, betonáře, volby materiálu... Nakonec jsme se rozhodli, že si nenecháme postavit dům na klíč. Dal jsem projektantovi jednoduchý úkol: Nakreslete mi stodolu.

Stodolu? To je dost netradiční zadání...

JV: Nechtěl jsem prostě nic komplikovaného. Jednoduchý dům se základem obdélníkového tvaru, jednoduchou střechu sedlového tvaru, klasický vesnický domek. „Stodolu“ jsme pak vyplnili místnostmi podle našich představ. Řemeslníky jsme si sjednávali postupně, jak stavba pokračovala, většinou to byli místní lidé.

Jaké je vaše nejoblíbenější místo v domě?

MV: Pro mě osobně kuchyň, kterou jsem chtěla situovanou tak, abych při vaření viděla na branku a měla přehled o tom, kdo přichází a odchází. Nejoblíbenějším místem celé rodiny je asi obývací pokoj, kde se scházíme a trávíme tam společně hodně času. Pak samozřejmě zahrada. Na záhonech pěstujeme zeleninu, vzadu za domem jsme zasadili ořešáky, rybíz a maliny. Práce kolem domu a na zahradě nám nevadí, naopak je to pro nás relaxace.

Co všechno vaše lokalita nabízí?

JV: Kdyby mi někdo řekl před dvaceti lety, že se budu stěhovat do Borku, vysmál bych se mu. Ale dnes bych už neměnil. Jsme doslova nadšení. Kousek od domu máme les, koupání v bývalé pískovně, řeku Labe, nedaleká jezera. Se psem vyrážíme denně na dlouhé procházky. Já ho tedy původně vůbec nechtěl, ale soused nabízel štěně a děti mě přemluvily (směje se).