Vše začalo v Indii
Předchůdcem šachů byla indická hra čaturanga. Ta se už v 6. století našeho letopočtu používala k nácviku válečných strategií. Bylo jednodušší a méně nákladné pořádat vojenská cvičení na šachovnici než v reálu. „Války se nevyhrávají na bojišti, ale v mysli generálů,“ říká se. A přesně k tomu čaturanga sloužila.
Hrála se samozřejmě jinak než současné šachy – na jedné hrací desce se v ní utkávali hned čtyři soupeři, kteří tvořili dvojice. Na rozdíl od šachů rozhodovala o tom, jakou figurou musí hráč táhnout, náhoda v podobě hodu kostkou. Hráč přitom musel hrát, i když pro něj byl takový tah nevýhodný. Spousta dalších prvků ale byla společná a položila tak základy současným šachům.
Čaturanga se hrála na šachovnici a využívala figury různých hodnot, jejichž vznik inspirovaly různé vojenské složky (pěchota, jízda, sloni a válečné vozy). Smyslem hry bylo zlikvidovat soupeřova rádžu (tedy krále), připojit jeho figurky ke svým a začít boj s dalším rádžou. Ten měl mimochodem větší volnost než král v šachu – mohl vstoupit i na pole, kde mu hrozilo riziko, a i když se ocitl bez dalších figurek, nebyla jeho pozice úplně ztracená. Vyhrál hráč, jehož rádža zůstal na šachovnici poslední.
Z Orientu do Evropy
Přes Persii a Arábii pak čaturanga pronikla do Evropy a odtud do celého světa. V průběhu času se měnila pravidla do podoby, kterou známe dnes. Peršané k nim přispěli třeba tím, že vynechali kostku a upravili pravidla pro dva hráče. Navíc klíčovou figuru, o níž se vede boj, označovali jako „šáha“, což byl titul blízkovýchodního panovníka. Odtud tedy šachy získaly svůj název.
V Evropě se šachů ujaly zhruba v 10. století Itálie a Španělsko. Na tamních královských dvorech upravili podobu figur i jejich názvy. Znalost šachu začala brzy patřit k nezbytné dovednosti u královského dvora, a tak se nad šachovnicí a jednotlivými figurkami začalo dumat i v českých zemích. Poprvé se tu šachy hrály v 11. století, nejstarší český spis věnující se šachům pochází ze 14. století.
V 15. století už šachy jako „královskou hru“ znala celá Evropa. Ostatně každý dospívající rytíř ve středověku musel vedle plavání, veršování, jízdy na koni, střelby z kuše, šermu a lovu ovládat právě šachy. Navíc vznikaly šachové spolky a pořádaly se první turnaje. O oblibě šachů svědčí také to, že se šachovnice často objevovaly jako dekorace interiérů nebo součást erbů.
Dámě dala sílu španělská královna
Tehdy se také ustalovala pravidla. Nejvýraznější změnou byla bojovnější dáma, která podle prapůvodních pravidel perské šatrangy mohla postupovat jen o jedno pole diagonálně. O proměnu, která šachům přidala na atraktivitě, se postarala španělská královna Isabela Kastilská. Ta šatrangu milovala, ale dáma neboli královna jí v ní připadala příliš slabá. Proto její roli změnila. Stejně tak dostal větší volnost střelec, jenž do té doby – jako slon – mohl postupovat po diagonále pouze o dvě pole. Navíc přibyla rošáda nebo třeba možnost počátečního tahu pěšcem o dvě pole.
Rozvoji šachu nejspíš prospělo i to, že se proti němu v průběhu staletí, kdy se v Evropě etabloval, výrazněji nepostavila církev. Zatímco jiné hry často svou autoritou omezovala a zakazovala, šachy naštěstí tolerovala. Možná i proto, že někteří kněží byli velmi zdatnými hráči, kteří se na královských dvorech nezřídka utkávali s významnými šlechtici a panovníky. Bůh ví, co vše se tenkrát právě nad šachovnicí upeklo a vymyslelo.
Modrá pyramida letos rozjíždí nový projekt nazvaný Moudré šachování, který má představit svět šachu dětem na základních školách a otevřít jim tak možnost rozvíjet své schopnosti myšlení. Ve spolupráci se základními školami, které se do projektu zapojí, chceme dětem prostřednictvím této hry pomoci posílit dovednosti, které pomáhají řešit obtížné problémy, rozvinout kreativní i logické myšlení a paměť.
