Martin Písařík: Chtěl bych bydlet na kraji vesnice a mít to blízko do hospody

Martin Písařík: Chtěl bych bydlet na kraji vesnice a mít to blízko do hospody

Vidět ho můžete v divadle i v televizi, slyšet je v dabingových rolích i z rádia s kapelou akustik, kde hraje na kytaru a zpívá. Na jednoho člověka je toho až dost, Martin Písařík ale nepůsobí rozhodně roztěkaným dojmem. Právě naopak. Jeho aktivity se vzájemně doplňují a prolínají. Prokletý básník z představení „Já, Francois Villon“ se promítá tematicky do Martinovy módní značky, s vlastní poezií pracuje při tvorbě písniček pro kapelu, během představení „Pan Kaplan má třídu rád“ dokonce usedá za bicí… a při tom všem si dokáže udržet nadhled a nebrat se moc vážně, jak říká.

20. 8. 2015

První CD natočené s kapelou Akustik jste pokřtili v Ústřední knihovně v Praze. Proč jste se rozhodli křtít mezi knížkami?

Naše hudba je komornější, dvě kytary, violoncello a perkuse. První oficiální křest proběhl u vydavatele v Bontonlandu a pro druhý jsme vybrali prostor, který se víc hodí k hudbě, která vzniká většinou zhudebněním básní. Lidé neseděli u stolečků a neklábosili, ale měli možnost se na koncert soustředit

 

Můžete nám přiblížit žánr Akustiku?

Do nějakého žánru se zařazujeme opravdu dost těžko, proto máme problém se někde prezentovat. Složením nástrojů máme asi nejblíže k folku, ale jedna písnička je blues, druhá swing, další balada… Nedávno jsem napsal dokonce „lidovou moravskou“. Ale zase je to skvělé pro lidi, co poslouchají desku nebo jsou na koncertě, protože nemají po třetí písničce pocit, že už všechno slyšeli.

Jak vznikají vaše písničky?

Občas napíšu slova a pak je zhudebním, ale většinou to dělám současně. Vymyslím hudební motiv na několik akordů a hned mě na něj musí napadnout nějaký text, alespoň jeho kousek. Pak to přinesu muzikantům, kteří písničku dotvoří a posunou ji i žánrově. Najednou dostane úplně jiný nádech, šťávu, a je zajímavá i pro lidi, kteří muzice rozumějí. To je ten důvod, proč chci hrát právě se špičkovými muzikanty, jakými rozhodně jsou Omar Khaouaj, Camilo Caller a Zuzana Adorján.

V jakých prostorách se vám dobře hraje?

Jednou jsme hráli na plese, kde tančili asi čtyři opilí studenti, a nikdo jiný z toho nic neměl. Takže už si hodně hlídám, kam pojedeme. Sedí nám divadelní kluby, malé sály, menší prostory, ale to je zase těžké vzhledem k tomu, že je třeba zaplatit muzikantům. Na první koncert jsme si připravili asi jen osm písniček, takže jsem musel s lidmi hodně mluvit, a tenhle princip dodržuji dodnes. Když je dobrá nálada, tak si během koncertu s lidmi povídám.

Fungují vaše texty i bez hudby, jako básničky?

Akustik nehraje k tanci, ale čistě k poslechu, texty by tedy měly být samostatně funkční. Hodně si také dávám pozor na to, aby se rýmovaly. Jsem v tom dost striktní, takže je někdy těžké takovou strukturu rozbít a udělat z toho jiný žánr, zpívat text třeba swingověji. 

Když jsme u poezie – co Francois Villon?

Představení „Já, Francois Villon“ v Divadle Na Jezerce je moje srdeční záležitost. Už když jsem slyšel, že hudbu k němu píše Ondra Brzobohatý a pan Hubač s panem Vrbou napsali základní text, bylo mi jasné, že je to záruka kvality. Villona už jsem hrál v inscenaci Daniely Fischerové „Hodina mezi psem a vlkem“ v amatérském divadle Radar, takže jsem tušil, do čeho jdu. Bohužel Villona na Jezerce hrajeme málo. Ale zase je to pak jako svátek. Je to vidět i v tom nonstopu, do kterého prostě musím jít. Ještě několik hodin poté jsem Villon.

V Divadle ABC hrajete dost odlišnou roli imigranta Vasila Hrusky vpředstavení „Pan Kaplan má třídu rád“. Jak se podařilo přenést slovní humor stejnojmenné knihy na divadelní prkna?

Před Mirkem Hanušem (režisér představení, pozn. red.) zkoušeli toto téma zpracovat i jiní, ale nikdy to nedopadlo dobře. Je to oříšek. Mirek Hanuš má dar, že dokáže spojit humor s lidskostí, takže z toho není jen crazy záležitost, ale je za tím i lidský osud. Všechny postavy doma něco znamenaly a teď jsou z nich zametači. Navíc se v představení hraje živě na nástroje. Zjistilo se totiž, že téměř všichni herci nějaké ovládají, tak doplňují stálé muzikanty. Každý národ se ve hře prezentuje zpěvem. Zazní polská píseň, německá židovská, ruská, francouzská… Já sám tam mám šílenou portugalskou píseň v nějakém nářečí, ale nejsem si jistý, jestli to vůbec zpívám portugalsky.

Za rockovou operou „Rent“ z newyorského uměleckého prostředí dokonce dojíždíte až do bratislavského Divadla Aréna…

Do představení jsem se dostal až před premiérou, která byla vloni v lednu. Je to úplně jiné než Villon, hraju tady transvestitu Angela, který zpívá jemným dívčím hláskem. S tím jsem neměl do té doby žádnou zkušenost, takže jsem musel opravdu hodně zamakat a jít do toho s velkou pokorou. Odehrává se to na velkém broadwayském prostoru, kde téměř nic není. Hudební nastudování je opravdu famózní a většina z company zpívá lépe než sólisté. Je to velká radost, ale také velký stres. 

Zřejmě jste se musel kvůli představení naučit slovensky…

Původně jsem si myslel, že to bude snadné. Pak jsem tam přijel, zjistil jsem, jak je všechno úplně jiné a místo korepetice jsem se učil výslovnost. Ale nakonec mě pochválil i Juraj Kukura (ředitel Arény, pozn. red.), že ještě neslyšel Čecha mluvit tak pěkně bez akcentu. Údajně někteří diváci ani nepoznali, že jsem Čech. Role Angela je vděčná, ale pro mě je dost těžké si ji obhájit v prostředí, kde mě nikdo nezná a skoro všichni tuší, že jsem odjinud.

Jak jste se vlastně dostal k muzikálu?

Při studiu herectví na státní konzervatoři už jsem hrál v divadle, když jsem udělal konkurz na muzikál Rebelové. Sice se mi nechtělo, ale prof. Eduard Klezla mě během zkoušení přemluvil, abych si na Konzervatoři Jaroslava Ježka rozšířil obor o zpěv a pohyb. Chodil jsem tam tři roky a hodně mi to pomohlo. Doteď chodím minimálně jednou týdně na soukromé hodiny zpěvu.

Je vás často vidět v různých seriálech. Baví vás to?

Hlídám si, abych byl v každém seriálu po omezené období a aby to byla pokaždé typově jiná role. Nechci to dělat jen kvůli penězům. Teď vystupuji třeba v seriálu Doktoři z Počátků, který měl běžet jen přes léto, ale má takový úspěch, že se točí další díly. Hraju tam retardovaného kluka, mám zubní protézu, chodím všude s kozou. Je to zajímavá zkušenost, protože v rámci seriálové nadsázky musím hrát velké emoce, které mají ale omezenou možnost vyjádření, a to je náročné.

Často také dabujete. Myslíte si, že má dnes dabing ještě smysl, nebo by měly filmy běžet v původním znění?

Také si pouštím někdy film v originálním znění. Ale dabing má svůj smysl, pokud se nechcete soustředit jen na čtení titulků. Když je dobře udělaný, může si člověk film užít, vpít se do děje. Když běží film s titulky, je podle mě porušena vizuální stránka filmu a jazyk se tím stejně nikdo nenaučí. Přijde mi ale smysluplné, když máte možnost titulky u filmu vypnout nebo zapnout. Pro mě jako pro herce je dabing jedna z disciplín, kterou chci dělat, abych byl komplexní. V dabingu se to nedá uhrát tělem, musíte se jen snažit to tomu herci nepokazit.

Překvapivě je vaše jméno spojené i s módou. Proč se jmenuje vaše značka Czech Losers? To není moc pozitivní reklama…

To slovo jsem si oblíbil už dávno. Původně jsem dokonce chtěl, aby se značka jmenovala jenom „Losers“. Chci, aby bylo jasné, že si zachovávám nadhled. Kdybychom se jmenovali třeba „By Martin Písařík“, všichni by si řekli, že jsem se zbláznil. Také je to taková pojistka. Když se něco stane, třeba upadne knoflík, tak můžeme říct: „My jsme vám to říkali.“ (smích)

Věnoval jste se módě už předtím?

Celý projekt vznikl proto, že si rozumím s návrhářkou Petrou Kluzákovou. Nejsem žádný návrhář. Je to stejné jako s hudbou. Nerozumím hudebním pravidlům, ale podle sluchu dokážu napsat písničku, stejně tak nerozumím módě, ale můžu Pétě dodat svobodné svěží nápady, a funguje to. Ona umí řemeslo, já do toho vnáším švih, humor a hlavně témata. Jedna kolekce se třeba jmenuje „Prokletí básníci“. A jsme zase u Villona.

Může si vaše věci koupit i běžný člověk, nebo to má punc exkluzivity?

Ceny jsou velmi přijatelné. Nechci aby to vypadalo, že si nějaká trochu známá tvář otevřela předražený butik. Ale protože šijeme výhradně ručně z velmi kvalitních látek, počet kusů je velmi omezený. Teď třeba chystáme saka, kterých bude jen šest. 

Když jsme se posunuli od umění k praktickým věcem, zajímalo by mě, jak jste na tom s bydlením. V klipu k písni „Na chodníku“ si s sebou nosíte po Praze stan. Je to pro vás ideální přístřešek?

Jako malý jsem chodil do skauta a stanoval jsem nebo spal pod širákem celé dětství. Teď bydlím v Praze, ale nejraději jsem na chatě kousek od Prahy, kde není elektřina ani voda. Píšu tam písničky. Ale teď se na chatu dostanu jen velmi málo. Kdybych měl na výběr, chtěl bych bydlet na kraji nějaké vesnice a mít to blízko do hospody, ale i do Prahy. Stan pořád ještě mám. I když teď ho měl hrozně dlouho půjčený Mádl, tak snad mi ho vrátí.

 

 

Další články v rubrice

Finanční poradce nám pomohl k novému domu

Finanční poradce nám pomohl k novému domu

Kateřina Kubíčková vidí ze zahrady v Odoleně Vodě na střechu svého prvního domu. Druhý dům totiž postavila s manželem jen o pár ulic dál. Čerstvě pětičlenná rodina si nové bydlení bohužel příliš neužila, neboť manžel paní Kubíčkové krátce po dokončení stavby druhého domu tragicky zemřel. Rodina se naštěstí znovu nadechla a žije dnes spokojeně spolu s novým přítelem paní Kateřiny. Když se dvakrát do měsíce sejde v přízemním domku všech pět dětí najednou, je o zábavu postaráno.

Raději splácet vlastní dům než platit nájem

Raději splácet vlastní dům než platit nájem

Stejně jako mnozí další chtěli mít i Hana Caltová s přítelem svůj dům, ale okolnosti byly dlouho nepříznivé. Žili proto i s dětmi v nájemním domě v Sedlčanech a snili o tom, jaké to jednou bude ve vlastním. Teprve když děti trochu odrostly a začaly samy dojíždět do školy, uvědomila si Hana Caltová, že si konečně mohou splnit svůj sen o domě. A tak se pustila do práce.

Celý život snila o domě. Teď v něm bydlí

Celý život snila o domě. Teď v něm bydlí

S manželem bydlela Anna Drhová v nájemním bytě, ale toužila mít vlastní dům. Nejlépe přímo v šumavských Prášilech, kde žijí už čtyřicet let a zvykli si na to, že to mají do krásné přírody jen co by kamenem dohodil. „Manžel tady tehdy dostal po vojně práci jako lesák, já jsem sem jela na svatební cestu. Prášily jsme si zamilovali, je tu moc krásně,“ líčí Anna Drhová.

Už se nám nechtělo dávat peníze do podnájmu

Už se nám nechtělo dávat peníze do podnájmu

Marketingová analytička z Prahy Katka Bendová je ženou činu. Sama říká, že když se pro něco rozhodne, jde do toho po hlavě. Proto po koupi staršího, ale jinak ideálního bytu dlouho neotálela a s pomocí Rychloúvěru od Modré pyramidy ho rychle a od podlahy zrekonstruovala.

Top