Iveta Toušlová: Dobrých zpráv není nikdy dost

Iveta Toušlová: Dobrých zpráv není nikdy dost

Již několik let se toulá doslova i virtuálně napříč naší zemí, aby její pořad mohl přinášet každý týden tipy a nápady, kam se vydat za poznáváním krás naší vlasti. „Toulavka“, jak ji Iveta Toušlová něžně nazývá, není jediným projektem, který jí roste pod rukama. Veškeré její tvůrčí úsilí má však jednoho společného jmenovatele: potřebu ukazovat, že náš svět není černobílý a dobrých zpráv není nikdy dost.

11. 8. 2015

Koho napadl formát Toulavé kamery?

Toulavá kamera se zrodila víceméně na popud prezidenta Václava Havla, který tvrdil, že v naší zemi panuje blbá nálada. A já jsem si uvědomila, že i my ve zpravodajství ji spoluvytváříme, protože ukazujeme svět pouze z jednoho úhlu pohledu, a ta výseč bývá mnohdy velmi temná. Na druhou stranu se moc nemluví o tom, co máme u nás zajímavého, že někdo vykonal něco bohulibého, že máme zemi plnou šikovných lidí, řemeslníků, z nichž někteří drží při životě tradiční řemeslo nebo nezištně opravují ve volném čase památky, že máme krásnou přírodu a nerostné bohatství, které by nám ostatní země mohly jen tiše závidět. Proto jsem vymyslela magazín, který by se na to zaměřil, takovou tuzemskou sestřičku úspěšného pořadu Objektiv.

Jak dlouho trvalo, než se nápad zrealizoval?

Došlo k tomu vlastně také spíše náhodou. Chodila jsem s projektem dva roky po Kavčích horách a nic. Až jednou zjistilo vedení redakce zpravodajství, že neplníme regionální kvóty, které vyplývají ze zákona, a tu si vzpomněli, že mám vlastně pořad, který by se jim hodil. Dala jsem dohromady tým lidí a 2. února 2003 spatřila Toulavka poprvé světlo světa. Zkraje se vysílala ve třech mutacích pro Čechy, jižní a severní Moravu, ale postupem času vznikla na popud diváků jedna jediná současná Toulavá kamera, která vloni oslavila desáté narozeniny.

Co obnáší příprava jednoho dílu?

Když schválím námět, pošlu redaktory na plac, ti po návratu napíšou cvičný scénář, který odsouhlasím, nebo také ne. Když sladíme noty, jdou redaktoři do střižny, ze které pošlou hotový materiál. Každou středu máme s režisérem frekvenci ve střižně, kde se vše finálně upraví a já zde postavím bodový scénář vysílání. Upravené texty namluví spíkři, pořad se smíchá a hudební režisér do něj vloží hudbu. Ve čtvrtek píšeme s kolegou naše spojováky – tedy vstupy ze studia – ty se v pátek natočí ve virtuálním studiu. Střídáme se, jeden týden já, druhý kolega Pepa Maršál. Týž den se pak pořad takzvaně zkompletuje a je připraven k nedělnímu odvysílání. Je to poměrně zdlouhavý proces, jeden jediný díl se rodí zhruba týden. 

Nedávno vyšla už osmnáctá knížka Toulavky. Co vás přivedlo na nápad vydávat Toulavku v knižní podobě?

První knížka vyšla v listopadu roku 2005 z popudu diváků, kteří nám psali, že by podle našich reportáží rádi jezdili na výlety, ale potřebují se k informacím vrátit. Když jsme dojednávali u ředitele zpravodajství Zdeňka Šámala mediální podporu a šéf nakladatelství řekl, že má knížka vyjít v desetitisícovém nákladu, Zdeněk jen poznamenal: „Ivetko, pozor, abyste neskončili v Levných knihách, to by byla ostuda.“ Přiznávám, že mě polil studený pot a jeho slova mi pak dlouho zněla v uších. Že se prodá 40 tisíc kusů, to by mě ani ve snu nenapadlo.

Už pátým rokem vyrábíte speciály, které se původně vysílaly o prázdninách. Toulavá kamera vnich ochutnává a vychutnává. V prvním z nich „Toulavá kamera ochutnává Česko“. Jak jste přišla na tento nápad? To tak ráda jíte?

To sice také, ale ten nápad se zrodil z naprosto jiných pohnutek. Před několika lety jsme vydali pro čtenáře vánoční dárek v podobě Toulavé kuchařky, v níž jsme se zaměřili na regionální speciality. Zajímalo nás jak vznikly, jak přišly ke svému jménu, jakým vývojem prošly, a zda se v té které oblasti pořád ještě vaří... Třeba takové pagáče, mrkvance, boží milosti či hubníky… Sklidili jsme za ni velký úspěch, a když nás oslovila agentura CzechTourism, která měla podobný projekt, s tím, že bychom mohli „spáchat“ něco společně, řekli jsme si, proč ne. Zaměřili jsme se ovšem nejen na samotné krajové pokrmy, ale i na slavné české a moravské potravinářské produkty, jako jsou třeba olomoucké tvarůžky, znojemské okurky nebo plzeňské pivo. Zároveň jsme představili malé výrobce, kteří se můžou pochlubit něčím výjimečným, jako například farma ve Slunečné, kde chovají ovce, kozy a skot a vyrábějí sýr ověnčený už řadou cen, a také gastronomická zařízení, jimiž – obrazně řečeno – kráčely dějiny... českobudějovické Masné krámy, karlovarský Grandhotel Pupp… A aby byl gurmánský zážitek skutečně autentický, všude jsme s Pepou poctivě koštovali. 

Čím se liší ochutnávání od vychutnávání?

Když jsme naši zemi v uvozovkách vyjedli, vrhli jsme se na průmysl. Vytipovali jsme sklárny, porcelánky, automobilky, železárny a monitorovali jsme jejich počátky a vývoj. K tomu jsme opět přidali malé výrobce, jako drobné truhláře, koláře, řezbáře, sekerníky, a nějakou tu technickou památku. Naposledy jsme natáčeli například ve sklárně Moser v Karlových Varech, továrně Detoa na výrobu hraček v Jiřetíně pod Bukovou, v Merkuru v Polici nad Metují... Nechceme šířit blbou náladu a nést se na populistické vlně, že všichni podnikatelé jsou de facto tuneláři, ale chceme ukázat, že máme doma spoustu schopných a nápaditých lidí, kteří jsou čestní a ctí tradici. A proč Toulavka tentokrát „vychutnává“? Snažíme se speciál koncipovat tak, aby si divák mohl doslova vychutnat atmosféru výroby. 

Ve Slezské tvorbě v Ostravě, kde se rodí vánoční ozdoby

Iveta Toušlová při stáčení hořických trubiček

Inspirujete se sama při plánování výletů tipy Toulavé kamery?

Teď hlavně putuji po České republice díky natáčení, ale když někam vyrážíme s kamarády nebo s rodinou, sloužím jim jako zdroj nápadů. Ráda se znovu vracím na místa, kde se mi líbilo, ale nemohla jsem si je během natáčení dostatečně užít. Zrovna jsem si říkala, že bych si zajela znovu do sklárny v Nižboru, do Granátu v Turnově nebo do velmi zajímavých, tajemných a dosud nepříliš prozkoumaných Pekelných dolů na Českolipsku. 

Navštěvujete během natáčení spoustu míst. Už vás nějaké zaujalo natolik, že vás popadla touha přestěhovat se tam?

Do Prahy, kde žiji, jsem se zamilovala, protože mi poskytuje dostatek soukromí a svobody. Ale potřebuji ke svému životu nutně i přírodu. Jsem holka ze Šumavy a hodně času jsem trávila také u babičky na venkově, takže když nejsem dlouho v přírodě, jsem z toho nesvá. Jsem moc ráda, že rodiče mají pod Boubínem chalupu, kam prchám. V naší stověžaté matičce jsem dlouho hledala bydlení blízko zeleně, kde bych si mohla tu a tam učesat ruchem velkoměsta pocuchané nervy. Nakonec jsem sehnala byt v malém viladomu, postaveném ve stylu funkcionalismu a obklopeném příjemnou zahradou.

Je vám tento styl blízký?

V době, kdy jsem byt zařizovala, jsem měla hlavu plnou starostí, což se promítlo i do zařizování interiéru, který je minimalistický. Kamarádi se tomu divili, protože dřív jsem tíhla spíše k rustikálnímu stylu à la Provence. Zpětně jsem si pak uvědomila, že jsem potřebovala mít kolem sebe prázdno, čistý prostor nezahlcený zbytečnými věcmi. Ale na chalupě zase preferuji selský styl, který k pří- rodě patří. Funkcionalistická vila by se přece jenom pod Boubín moc nehodila...

Dalším úspěšným dlouholetým pořadem je 13. komnata. Kde se vzala inspirace v tomto případě?

To je taková moje další „továrnička“, kterou jsem vymyslela a o jejíž každotýdenní chod, odbyt a kvalitu se starám. Formát mě napadl, když se u nás v rodině objevila závažná choroba. Bylo to v době, kdy ještě neexistovala dostatečná osvěta, která by nám poradila, jak postupovat. Tehdy jsem si řekla, že bychom mohli točit příběhy, které ukazují lidem cesty ze svízelné situace.

Původní záměr vychází? Dostáváte zpětnou vazbu od diváků, že jim pořad nějak pomohl?

Na jedné z besed například vystoupil pán, který nám poděkoval za to, že mu jeden z našich dílů pomohl v léčbě deprese. Teprve po jeho zhlédnutí totiž pochopil, co se s ním vlastně děje a vyhledal lékaře. Dokonce nás oslovilo několik léčeben se žádostí, zda by mohly používat vybrané díly v rámci psychoterapie. Dojemný byl i příběh herce Michala Zelenky, jehož syn trpí velmi těžkou chorobou, cystickou fibrózou. Když mu chtěl Michal pomoci alespoň tím, že by se s rodinou přestěhoval na venkov, kde by se chlapci lépe dýchalo, podvedl ho právník realitní kanceláře. Místo vysněného domu přišel o vše a navíc upadl do obrovských dluhů. Byli jsme sami překvapeni, jak diváci zareagovali. Zvedla se neuvěřitelná vlna solidarity a lidé začali Michalovi posílat peníze. Na jejich popud jsme pak i my v ČT uspořádali sbírku na jeho podporu. 

Realizace dvou pořadů s týdenní frekvencí je na jednoho člověka až dost. Máte v hlavě ještě další nápady?

V září 2014 se začal vysílat nový pořad Gejzír s podtitulem „Proud dobrých zpráv“, který moderuji střídavě s kolegou Jiřím Rejmanem. Gejzír je motivovaný podobně jako Toulavka snahou vzbudit v divákovi pozitivní emoce. Bude to magazín o tom, v čem jsme my Češi dobří, co umíme. O lidech, kteří se nevzdávají, o naplněných klukovských snech a splně- ných lidských tužbách i o hrabalovském pábitelství. Příspěvky budou na jedné straně hravé, až bláznivé, jako třeba reportáž o partě trampů, kteří si za minulého režimu postavili z recese horkovzdušný balon a nyní je z toho jedna ze tří největších světových firem na výrobu balonů. Na druhé straně chystáme i vážnější příspěvky. Třeba o setkání chlapce, který čekal na transplantaci ledvin, s mužem, který v Japonsku uvěřil ve starou japonskou tradici, podle níž přináší tisíc poskládaných origami jeřábů štěstí. Ten muž rozjel akci „1000 jeřábů pro Kubíka“. Když byl poskládán poslední jeřáb, skutečně se našel vhodný dárce ledviny.

Další články v rubrice

Finanční poradce nám pomohl k novému domu

Finanční poradce nám pomohl k novému domu

Kateřina Kubíčková vidí ze zahrady v Odoleně Vodě na střechu svého prvního domu. Druhý dům totiž postavila s manželem jen o pár ulic dál. Čerstvě pětičlenná rodina si nové bydlení bohužel příliš neužila, neboť manžel paní Kubíčkové krátce po dokončení stavby druhého domu tragicky zemřel. Rodina se naštěstí znovu nadechla a žije dnes spokojeně spolu s novým přítelem paní Kateřiny. Když se dvakrát do měsíce sejde v přízemním domku všech pět dětí najednou, je o zábavu postaráno.

Raději splácet vlastní dům než platit nájem

Raději splácet vlastní dům než platit nájem

Stejně jako mnozí další chtěli mít i Hana Caltová s přítelem svůj dům, ale okolnosti byly dlouho nepříznivé. Žili proto i s dětmi v nájemním domě v Sedlčanech a snili o tom, jaké to jednou bude ve vlastním. Teprve když děti trochu odrostly a začaly samy dojíždět do školy, uvědomila si Hana Caltová, že si konečně mohou splnit svůj sen o domě. A tak se pustila do práce.

Celý život snila o domě. Teď v něm bydlí

Celý život snila o domě. Teď v něm bydlí

S manželem bydlela Anna Drhová v nájemním bytě, ale toužila mít vlastní dům. Nejlépe přímo v šumavských Prášilech, kde žijí už čtyřicet let a zvykli si na to, že to mají do krásné přírody jen co by kamenem dohodil. „Manžel tady tehdy dostal po vojně práci jako lesák, já jsem sem jela na svatební cestu. Prášily jsme si zamilovali, je tu moc krásně,“ líčí Anna Drhová.

Už se nám nechtělo dávat peníze do podnájmu

Už se nám nechtělo dávat peníze do podnájmu

Marketingová analytička z Prahy Katka Bendová je ženou činu. Sama říká, že když se pro něco rozhodne, jde do toho po hlavě. Proto po koupi staršího, ale jinak ideálního bytu dlouho neotálela a s pomocí Rychloúvěru od Modré pyramidy ho rychle a od podlahy zrekonstruovala.

Top